Čarodějnický proces v letech 1754 - 1755

POSLEDNÍ PŘÍPAD VAMPYRISMU NA MORAVSKO-SLEZSKÉM POMEZÍ

První tři desetiletí osmnáctého století se objevila řada výrazných procesů na Libavsku a Bruntálsku, jež poslala na hranici osoby obviněné z posmrtné magie. Ve čtyřicátých letech však hrůzné divadlo ustalo. Můžeme jen hádat, co k tomu přispělo. O to zajímavější je, že případ z naší obce je až z padesátých let osmnáctého století. Představoval poslední a současně největší vzedmutí zájmu o tuto problematiku. Jedná se o případ Marianny Saligerin. Máme jen náznaky toho, proč po dlouhé době klidu lidová víra v tajemnou moc vampýrů nastoupila ve Svobodných Heřmanicích v nebývalé míře. Tento případ vampyrismu ze Svobodných Heřmanicích zpracovala ve své magisterské diplomové práci Bc. Monika Slezáková v roce 2013. To, co bude o tomto případu řečeno, je skutečnost, která je doložena v kronikách, matrikách a je podložena úředními spisy, protokoly a dopisy jednotlivých zúčastněných stran.

Ačkoli se případ odehrál v letech 1754 – 1755, jeho počátek se začal psát již za života obviněné. Pocházela z hornorakouského městečka Retz a do Svobodných Heřmanic přišla zřejmě z Prahy se svými syny z prvního manželství s Leopoldem Michelmanem. Po smrti jejího manžela se jich ujal Wenzel Saliger, který s nimi přišel do Heřmanic a byl bratrem tehdejšího rychtáře Heřmanic Paula Saligera. Marianna se za svého života zabývala lidovým léčitelstvím, ale také zároveň dokázala v zrcadle odhalit zloděje a v celém okolí byla známá jako čarodějnice. Když 27. srpna 1753 ve věku 63 let zemřela, byla bez náznaku podezření pochována na zdejším hřbitově. Hysterie okolo nočních přízraků vyvstala až rok po její smrti. O nepokojích byla v létě 54 informována olomoucká konsistoř. Bylo doporučeno sestavení církevní komise, která by celou záležitost prošetřila. Přesto se však ze strany komise nic nedělo a tak později, v listopadu 1754 se obecní starší Frantz Richter a Georg Konig v čele s rychtářem Paulem Saligerem obrátili na olomouckou biskupskou konsistoř osobně. Naléhavě církevní osazenstvo upozorňovali na přetrvávající noční incidenty, které všichni pozorují. Všichni bylo myšleno pouze 21 svědků. Dotyční však chtěli zřejmě přidat na vážnosti případu a proto byl použit termín všichni. V dopise se nachází také zmínka o duchovní péči heraltického faráře Johanna Metznera, který se nepokoje v obci pokoušel vysvětlit avšak marně. Neklid neustával. Muži žádali o vyslání vizitace a poukázali na nutnost podrobit těla soudnímu zkoumání, které by případně pomohlo odhalit vampýrské indicie a najít tak původce nepokojů.

            Hned ve stejný den, kdy heřmaničtí žádali o nápravu, zasedla první výslechová komise. První záznamy o „napadení“ spadaly na červenec 1754 – tj. 11 měsíců od úmrtí Saligerin. Bylo vyslechnuto 14 svědků (7 žen a 7 mužů) ve věku od sedmnácti do padesáti let, kteří popisovali různá trýznění. Vesměs to byly vždy pocity tlačení na hrudi či na jiných místech těla spojeno se zjevením kočky či jiného zvířete. 13. prosince 1754 zasedala ve Svobodných Heřmanicích oficiální církevní komise vyslaná biskupským úřadem, jíž předsedali budišovský děkan Joseph Schnerich a benešovský farář Frantz Hans Zehe. K druhému výslechu se dostavilo sedmnáct svědků. Jejich výpovědi byly zaznamenávány, byly jim kladeny otázky a svou výpověď museli na konci stvrdit přísahou. Ve výpovědích se objevila zvířata, tlačení na hrudi, hluk, nemožnost opakovaného zapálení třísky apod. Komise se snažila dát těmto výpovědím racionální důvod – např. sen či vlhkost nehořícího dřeva, avšak vypovídající si dál trvali na svém a své výpovědi i nakonec stvrdili přísahou. Nedůvěryhodnosti na všech výpovědích dodávalo i to, že se převážná část incidentů odehrála v noci, která působí na psychiku člověka jinak než den. V jednom z případů totiž jako stěžejní moment vystupoval hluk bez konkrétního zrakového vjemu. Komise tak namítala, že ve dne by na téhle situaci dotyčnému nepřišlo nic zvláštního. 19. prosince byl protokol i s podpisy obou komisařů odeslán na biskupskou konsistoř. V protokolu stojí, že svědky není možné přimět k rozumnému přístupu v celé věci a že jádro celého sporu s nepodařilo odhalit. Stojí tam také to, že u takového nepřístupného lidu nemůže být obstarán klid jinak, než exhumovat podezřelé osoby a jakýmkoliv způsobem opatřit – myšleno zřejmě úplnou likvidaci. Komise také upozornila na to, že obec naléhá na zjednání nápravy pod hrozbou přistoupení k protiprávnímu jednání – tedy exhumaci bez povolení příslušných úřadů.

            O nerozhodnosti jednotlivých aktérů svědčí třetí zasedání a výslech, který se uskutečnil od 15. do 17. ledna 1755. Oproti předešlým zasedáním došlo k mnohem výraznější účasti komisařů. Otázky komise byly tentokrát detailnější. Ovšem bylo zde několik nových skutečností v již řečených případech při minulých zasedáních a dokonce se objevily nové, které se odehrály před druhým zasedáním komise. O to více se výpovědi staly zase nedůvěryhodné. Objevily se však i nové incidenty. Například Anna Maria Saligerin vypověděla, že ji osm dní po druhém zasedání navštívil vampýr, přiložil jí studenou ruku na krk, přičemž ho třikrát kousla do ramene. Pak se jí vytrhl a hodil ženu na postel. Jakmile tlak povolil, zakřičel na ni její muž. Incident však ústí k logickému vysvětlení. Je více než pravděpodobné, že to byl právě muž, který si ve spánku o ženu opřel paži, která jej následně kousla. Této verzi by odpovídalo následné vymrštění paže a ženin pocit, že byla hozena na postel. U tohoto výslechu byla komise v dotazech více důslednější a chtěla znát vše do detailu. V protokolech se objevují i čtyři svědectví, které popisují události za života Mariany Saligerin. Jedno ze svědectví podal JOANESS KASZT z Bratříkovic. Jednalo se o případ, který se odehrál před osmi lety před začátkem případu. U muže se projevila nemoc, kterou později označil za koliku, a tak se obrátil na Saligerin. Nic na příběhu zatím nebylo zajímavé až do chvíle, kdy se praktiky léčby opíraly o magické úkony. Nemocný měl Marianě Saligerin posílat 4 tolary zabalené ve vlastní košili, načež mu měly být zasílány medikamenty. Toto svědectví potvrdil HONS MORAWITZ z Bratříkovic, který se podivoval hlavně nad nutností zabalit tolary do mužovi košile. Další výpověď uvedla Rosina Saligerin, kterou údajně vyslechla od samotné Mariany Saligerin. Ta odhalila v zrcadle zloděje, který ji odcizil peníze. Muž následně onemocněl, přičemž ho Saligerin nabádala, aby se přiznal a tak by se mu od nemoci ulehčilo. Domnělý zloděj se však stále ke krádeži odmítal přiznat a následně zemřel. Po celé obci bylo pak všeobecně známo, že žena muže uhranula. Většina sousedů z její profese cítila jistý respekt a všechny aspekty během jejího života formovaly obraz pověsti heřmanické léčitelky. V další výpovědi je uvedeno svědectví Samuela Koschatzkeho, který se ve snaze zbavit se nemoci obrátil na Marianu, o níž slyšel, že je chytrá žena. Medikace spočívala v zábalech, přičemž muž musel ležet v napřímené poloze. Žena určila přesný den jeho uzdravení. A ten den se tak i skutečně stalo. Ačkoli se zde objevuje další magický prvek – přesný den uzdravení z nemoci – přesto příběh ústní v logické vysvětlení. Marianna znalá svého řemesla použila k léčbě vhodná léčiva a současně předběžně určila délku jejich léčebného efektu.

            Ačkoliv výpovědi stály na velmi křehké hranici důvěryhodnosti, vydala konsistoř již v předstihu (zřejmě jen na základě prosincového výslechu) souhlas s exhumací a lékařskou prohlídkou 29 těl ve snaze najít vampýrské symptomy. Tento akt se nevztahoval pouze na Mariannu Saligerin, ale také na další osoby pohřbeny v daném období na místním hřbitově. Byli vysláni dva chirurgové – Johann Tobias Vogl a měšťanský lékař Johann Peter Wabst, kteří měli podezřelá těla prohlédnout. Informace o celém postupu exhumace se zachovaly díky protokolu Ignatze Sebastiana Dvorského. Ještě před vyzdvižením těl nastal problém s použitím vhodných nástrojů pro vytažení těl. Tím byl pověřen místní kovář, který podle starého zvyku vyrobil háky, s jejichž pomocí bylo vytaženo nejdříve tělo Marianny Saligerin. Objevené znaky byly písemně zaznamenány a tělo opět položeno do hrobu, který byl přikryt provizorně pouze prkny do doby, než bude rozhodnuto o dalším postupu, místě a času exekuce. Z celkového počtu 29 podezřelých pohřbených (z toho 16 pocházelo ze Svobodných Heřmanic a 13 z Bratříkovic). Paradoxně chirurgové zaznamenali u většiny těl zachovalou tkáň pouze v určitých partiích. O celkovém zachování těl bylo možné hovořit pouze u pěti těl. Uvedená stigmata byla definována jako dostatečně průkazná u devatenácti těl. Konsistoř vydala souhlas s provedením exekuce 23. ledna 1755. Nelze přičítat veškerou aktivitu v tomto případu pouze konsistoři. Svou roli zde hrála i světská komise, tvořená dvanácti osobami, představující reprezentanty jednotlivých obcí či vrchnostenských úřadů. Z jejich strany přišel definitivní rozsudek 30. ledna 1755. Bohdanovický rychtář Isidor Urban radil vydat těla ohni. Jakartovický rychtář se k tomuto řešení také přikláněl s dovětkem, že nezná lepšího prostředku proti čarodějnictví. Heřminovský rychtář Andreas Barttel souhlasil a Velkoheraltických soudce Carl Joseph Czerny se rovněž k postupu spálení přikláněl. Na scéně se objevuje Ignatz Sebastian Dvorsky, který apeloval na svolání komise na začátku případu a předložil jim stanovisko, podle kterého se na tělech objevují prokazatelné rysy posmrtné magie. Komise se jednohlasně shodla na vydání těl ohni. Datum exekuce byl stanoven na 30. ledna 1755, kdy se na heřmanický hřbitov vydaly biskupská komise, heraldická soudní delegace spolu se vším lidem, jenž chtěl hrůznému divadlu přihlížet a snad se i přesvědčit, že bude zjednána očekávaná spravedlnost. Byla proražena zeď hřbitova a tímto otvorem byla těla vynesena ze hřbitova a předána biskupskou komisí heraltické světské komisi. V ten okamžik také došlo ke střetu obce se syny Marianny Saligerin, kteří se celé události nechtěli účastnit a zamkli se doma. Ovšem obecní starší s doprovodem vojáků je vyvedli a byli nuceni přidat se ke shromáždění. Na druhý den 31. ledna 1755 byl vyslán kat ze Sádku s doprovodem strážných. Na louce za hřbitovem byla těla předána katovi a v průvodu soudních delegátů, vozem s těly a katem se směřovalo na místo mezi heřmanickým lesem a Jakartovicemi. 1. února už bylo po všem. Takto skončil poslední velký případ vampyrismu na moravsko-slezském pomezí. Tento případ se dostal i do berlínských novin nebo se objevil například ve farní kronice farnosti Leskovec nad Moravicí. Tato kauza však tímto nebyla ukončena. Postup při vyšetřování celého případu ostře kritizovala Marie Terezie. Na popud tohoto případu vydala dekret omezující napříště svévolný postup duchovenstva v otázkách magie. 22. března 1755 adresovala dopis olomouckému biskupovi Ferdinandu Juliu Troyerovi. Ačkoli se on sám v celé záležitosti neangažoval, přičítala mu panovnice odpovědnost za postup konsistoře. Hned na úvodu konstatovala, že lidé ve své lehkomyslnosti podléhají přeludům podvodníků a zachází až tak daleko, že se nechávají ve svém smýšlení utvrzovat duchovenstvem svázaným předsudky. Panovnice se velmi ostře ohrazovala proti souboru pověr o čarodějnicích, kterých bylo v této oblasti mnoho a do budoucna odmítla podobné postupy trpět.

ZDROJ/ ODKAZ NA MAGISTERSKOU PRÁCI:

http://is.muni.cz/th/341695/ff_b/